I. Sen

Venku panovala temná noc. Já s mamkou jsme se dívaly na televizi, když dolů sešel táta a řekl něco o v tom smyslu, že musí jet pro Petra, protože mu volal a nestartuje mu auto. Mamka se na něj ustaraně podívala a pak se zeptala:

„Kde zůstal?“

„Někde mezi námi a městem, prý asi na půl cesty od nás.“ odpověděl.

„Ale dávej pozor, víš, že se tu už stalo hodně nehod, někdy i smrtelných!“

„Neboj, budu opatrný.“ řekl prostě a zmizel ve dveřích.

Mamka jen těžce vydechla.

Po několika hodinách se u nás rozřinčel zvonek jak na poplach. Rozběhla jsem se ke dveřím a otevřela.

„Bydlí tady rodina Richterových?“ vychrlil na mě jakýsi člověk. Vypadal uříceně, byl celý špinavý a tvářil se až katastroficky.

„- é - ano.“ ozvala jsem se překvapeně.

„Ty jsi Ivana? Dobrá. Potřebuji mluvit s tvojí matkou. Spěchá to!“ řekl muž ještě rychleji, než předtím.

„Ehm, já jí zavolám.“ šeptla jsem. „Pojďte zatím dovnitř.“

Uvedla jsem toho muže do předsíně, chtěla ho vyzvat, aby se posadil, ale on na mě promluvil naléhavým tónem:

„Děvče, zapomeň a vychování a způsoby a pospěš si!“

Trochu polekaná jsem příkaz uposlechla a rozběhla se pro mamku. Ta klečela na posteli a prosila ať se táta v pořádku vrátí domů.

„Mami? Chce s tebou mluvit nějaký člověk, stojí v předsíni a říkal, že to spěchá.“ řekla jsem opatrně.

Mamka jen kývla a šla se mnou za dotyčným. V okamžiku, kdy jí uviděl, vylétl ze židle a řítil se k ní.

„Paní – “ začal. „Váš manžel – on – stala se nehoda a on – on – .“

„Bože, co se stalo?“ vykřikla mamka a zakryla si rukou ústa.

„Ta nehoda – stala se mu osudnou.“ dořekl muž.

V tu chvíli mě zamrazilo. „Táta?“ vydala jsem ze sebe tenoučkým hláskem. Připadalo mi, že se mi zastavilo srdce, že mi ztuhla všechna krev v žilách, že se nemohu nadechnout.

„Broučku!“ vydechla mamka chlácholivým tónem a objala mě. Za pár vteřin mě pustila a se slzami v očích se zeptala:

„Jak se to stalo?“

„Je to poněkud záhadné.“ začal zase ten člověk. „ Jel po cestě do města. Byla úplně suchá. Nikde ani kapička vody. Ale on – i přesto dostal smyk. Jeho auto se zřítilo do propasti. Ale o té nikdo nevěděl! Nikdy tam nebyla! Nikdy! Nikdy!“

Poslední slova se mi začala rozléhat hlavou. Slyšela jsem svůj vlastní hlas křičet. Najednou jsem otevřela oči. S údivem jsem zjistila, že ležím v posteli, celá zpocená.

„Byl to jen sen.“ oddychla jsem si. Ale ne, nebyl to jenom sen, byla to noční můra, která se mi proháněla hlavou celé ty čtyři měsíce.

II. Páteční Večeře

Ten den (byl pátek) jsem byla jako omámená. Celou dobu mi kolovala hlavou ona noční můra a ne a ne se jí zbavit. Ve škole na mě párkrát promluvily učitelky ale odpovědí jim zpravidla byla jen nesrozumitelně zamotaná slova jako „- ehm – nevím.“, „- é – co?“ nebo „prosím? Na co jste se ptala?“ a podobné výmluvné fráze. Byla jsem zkrátka mimo.

Odpoledne, když jsem se vrátila ze školy domů, mi mamka radostně oznámila, že se večer jde na večeři s několika rodinnými přáteli. Nebyla jsem z toho zrovna nadšená, ba co víc, vůbec sem tam nechtěla, ale k mamčině radosti mi nakonec nezbylo nic jiného, než souhlasit.

Po dlouhé cestě z domu jsme konečně dorazily na místo. Byla to poměrně staromódní restaurace, do které zřejmě chodily jen ty nejlepší rodiny. Nikdy jsem nechápala, proč si babička a její přátelé taková snobská místa vybírají.

Už ode dveří se mi zdálo, že s babičkou u stolu sedí jedna z jejích velmi dobrých přítelkyň, ta, kterou jsem zrovna nejméně toužila vidět. To budou zase hlášky „Ó drahoušku, ty si tak vyrostla! Už je z tebe slečna!“ atd. Ne, nemýlila jsem se. V okamžiku, kdy jsme s mamkou přišly akorát na tu vzdálenost, že jsem mohla dokonale rozpoznat osobitý styl oblékání té ženy, jsem se prudce zarazila. „To snad není možné!“ pomyslela jsem si a zoufale se podívala na mamku.

„To zvládneš!“ povzbudila mě šeptem a postrčila mě kupředu.

„Ano, zvládneš to!“ řekla jsem svému nitru, které se všemožně vzpíralo jakýmkoli pohybům vpřed. Nakonec jsem zvítězila a došla až ke stolu, kde jsem pozdravila obě dámy.

„Dobrý večer dívky!“ pozdravila nás babička a ujala se představování. „Kristýno, tohle je Evelína Grahamová, moje dlouholetá přítelkyně, původem z Velké Británie. Evelíno, tohle je moje dcera, Kristýna Richterová.“ odmlčela se a pak omluvně dodala „Mojí vnučku Ivanu ti snad nemusím představovat.“

„Jistěže ne! Vždyť my se známe, že drahoušku?“ nechala se slyšet paní Grahamová sladkým tónem. „Ovšem, viděla jsem tě naposledy před rokem, od té doby ses hodně změnila, vyrostla jsi, zkrásněla, no, zkrátka teď je z tebe už slečna.“

A je to tady. Očekávaná věta, řečená na celou restauraci. Tiše jsem kývla v očekávání, co bude dál. Nenapínaly mě dlouho, za vteřinku nás babička vyzvala, abychom se posadily a konečně začaly s objednáváním večeře.

„Máte hlad? Jestli ne, je to jen dobře, protože v tomhle podniku trvá uvaření a donesení jídla dost dlouho na to, aby vám stihlo pořádně vyhládnout, i když jste před tím jedly.“ řekla babička s úsměvem na rtech. Paní Grahamová se na ní podívala a vzápětí se rozesmála srdečným smíchem. Pak řekla:

„Sice se tomu směji, ale je to tak! Róza má úplnou pravdu. Nevím, čím to je, když si například objednáte Řecké krevety, podle doby přípravy je zřejmě letí lovit někam do Řecka.“

„Asi už to tak bude.“ zasmála se babička a přivolala obsluhu. Zbytek večera byl nad moje očekávání docela příjemným odreagováním od všech problémů. Vedly se docela příjemné debaty o nejrůznějších věcech, dokonce ani jídlo nepřinesli tak pozdě, jak jsme si myslely.

Cestou domů jsme s mamkou podrobně probíraly paní Grahamovou.

„Mamka říkala, že přijela z Ameriky, že?“ zeptala se mě.

„Ne, říkala, že je z Anglie.“ opravila jsem ji.

„Hm... zajímavé.“

„Proč myslíš?“

„Nevím, přijde mi to prostě zajímavé. Jak se asi poznaly? Myslím s mamkou. Asi spolu nechodily do školy, když je z Anglie.“

„Jak to? Vzpomínaly přece na střední školu!“ zase jsem opravila mamku. Jak to, že si nepamatuje, co říkaly? Ona, která si vždycky pamatovala každý detail!

„Ach, vážně?“ zeptala se s upřímným, až naivním údivem.

„Mami, není ti špatně? Celý večer jsi byla taková zamlklá a teď si skoro nepamatuješ, o čem jsme se celou dobu bavily.“ optala jsem se ustaraně.

„Ne!“ odvětila rázně. „Jsem úplně v pořádku!“

„Když myslíš...“ zdánlivě jsem ukončila debatu. V hlavě jsem jí však zdaleka neukončila. Přišlo mi to hodně divné. Mamka měla vždycky ráda seznamování s novými lidmi. Že by takhle vypustila z vědomí všechno, co na večeři slyšela, to se mi nelíbilo. Pak jsem si položila jednu zdánlivě prostou otázku, na kterou jsem si však nedokázala sama odpovědět: „Co se to s ní děje?“

III. Zjištění

V sobotu ráno jsem se probudila dost pozdě, takže jsem ani nestihla přemýšlet o té nezodpověditelné otázce. Prošla jsem bytem a narazila na mamku, která ve zdání, že jí nikdo nevidí, pozorovala při to ledničku pronikavým, až vražedným pohledem.

„Jen počkej...“ pronesla tiše. „Ty si ještě rozmyslíš, jestli se ti vyplatí zamrzat!“

„ – ehm - “ dala jsem najevo svoji přítomnost. „Mami? - Co se stalo?“

Mamka vzala mou přítomnost na vědomí krátkým výkřikem leknutí.

„Co? Aha – no – zamrzla nám lednička.“ oznámila mi.

„Hm, a co s tím uděláme?“ moje otázka nevyzněla příliš vážně, naopak, byl v ní zřetelně slyšet můj potlačovaný smích. Nechtěla jsem se smát, ale zjevení mojí matky v županu, civící nenávistně na ledničku mi prostě nedalo jinou možnost.

„Nevím, asi koupím novou.“ odpověděla mi docela vážně. Zdálo se, že ani nezaregistrovala tón mé otázky.

„Představ si mami, že ke mně v noci přišla žirafa a chobotem mě chytla za nohu!“ pokusila jsem se trošku probudit její vnímání. To se však minulo účinkem a ona se prostě optala:

„Kolik měla proužků?“

To už jsem nevydržela a zvýšila jsem hlas.

„Mami! Opakuj mi, co jsem ti tu právě řekla!“

„Říkala jsi něco o supovi, ne?“

„To je moc! Copak ona vůbec nevnímá?! Nechápu to...“ pomyslela jsem si. Postavila jsem se před ní, ruce v bok a řekla:

„Ne! Neříkala jsem nic o supovi, říkala jsem, že ke mně v noci přišla žirafa a chytla mě za nohu chobotem!“

Najednou jako by se probudila a spustila:

„Proboha, nemáš horečku? Co to tu vykládáš? Copak by se nám vešla žirafa do bytu? A vůbec, viděla jsi někdy žirafu s chobotem?“

„No sláva, konečně ses probudila!“ na oko jsem zajásala.

„Já jsem vzhůru pořád!“ odsekla mi mamka a zvedla se ze židle.

„Tak promiň, ale teď jsem tu na tebe asi deset minut mluvila a ty jsi vůbec nevnímala.“ omluvila jsem se. „Jo, co je teda s tou ledničkou?“

„Nevím, zamrz- “ najednou se zarazila uprostřed slova. „Jak to?“ zeptala se, když jsem otevřela dvířka ledničky. „Vždyť to ještě před chvílí nešlo!“

„Že by mamka neměla takovou sílu?“ zamyslela jsem se. „To ne, vždyť ta dvířka šla otevřít úplně normálně!“

Odpoledne se mamka vytratila do koupelny a já tak měla příležitost věnovat se přemýšlení naplno. Rozhlížela jsem se po pokoji a najednou se moje oči zastavily na skleničce na stole. Nevím, proč zrovna na téhle skleničce, na stole byly tři, ale něco mi říkalo, že bych jí měla vzít do ruky. Zvedla jsem se z gauče a šla až jídelnímu stolu a oné skleničce. Vzala jsem jí, podle instrukcí svého podvědomí, do ruky a přičichla k ní. Byl z ní cítit alkohol, asi víno, řekla jsem si hned, ale vzápětí mi myslí proběhlo něco jiného: „Proč by mamka pila víno? A ještě z téhle skleničky? Vždycky ho přece pije jen ze skleničky na víno!“

„Co tu proboha děláš s tou skleničkou?“ zaslechla jsem mamčin hlas. Hned jsem schovala skleničku za záda a otočila jsem se k ní.

„N – nic...“ vykoktala jsem ze sebe. Moje nezvladatelná nervozita se opět přihlásila ke slovu. Nikdy jsem neuměla věrohodně lhát a když jsem se o to jen pokusila, začala jsem ze sebe nekontrolovatelně vykoktávat jednotlivá slova, jako zaseknutý film.

„Asi něco ano, když jsi nervózní.“ nenechala se odbít.

„Jen jsem jí chtěla – dát do myčky.“ zalhala jsem s obtížemi.

„Tak tam rovnou můžeš dát všechno špinavé nádobí.“ řekla nakonec a odešla se dívat na televizi.

Poslechla jsem a sesbírala jsem všechno nádobí a dala ho do myčky. Přitom jsem ale měla pořád v hlavě tu proklatou skleničku, kvůli které jsem musela mamce lhát. Ani dlouho po tom jsem na to nepřestala myslet a vyčítala jsem si to. Nemusela jsem jí přece lhát, mohla jsem jí říct pravdu!

Pár dní potom, když jsem se odpoledne vrátila ze školy a usnula na gauči se mi ale zdál sen, který mi ukázal pravdu...

Ležela jsem v posteli, už jsem skoro spala, ale vtom jsem uslyšela spadnout sklo na zem. Vstala jsem z postele a šla se podívat, co to bylo. Všude byla tma, ale já jsem přeci jen trefila do kuchyně a najednou jsem ucítila řezavou bolest - šlápla jsem se na střep a řízla se tak do bosého chodidla. Vyhrkly mi slzy do očí, sehnula jsem se a chtěla se chytit za nohu, v tu chvíli jsem ale uviděla obrys mamčiny postavy, jak sedí na židli u stolu a v ruce má nějakou láhev.

„Mami, co to je za střepy na zemi?“ zeptala jsem se a odpovědí mi bylo slovo, řečené hrozně divným hlasem, který jako by ani nebyl mamky:

„Sklenička“.

Nejdřív jsem si říkala, že obrys, sedící na židli nemůže být ona, pak jsem ale sáhla po vypínači a rozsvítila. Ale ano, byla to Kristýna Richterová, moje matka! Měla v ruce láhev s nějakou pochybně vypadající tekutinou a pila z ní. Po jedné noze jsem doskákala až k ní, vzala jí láhev z ruky a přičichla si. Byla to ta samá vůně, kterou jsem dneska cítila z té skleničky v kuchyni, byl to alkohol! Ach bože, proč mi to nedošlo dřív! Moje mamka začala znova pít!

IV. 30. června

Už je to tak, den po mém hrůzostrašném zjištění bylo 30. června, takže nastal onen obávaný den – den, kdy se rozdává vysvědčení.

Sama jsem z toho nikdy nijak zvlášť nadšená nebyla, ale strach mi to také nenahánělo. Věděla jsem, že moje známky budou každý rok podobné, vzhledem k okolnostem jsem se zlepšit nemohla a kdyby se moje známky zhoršily, jistě by mě na to všechny učitelé a učitelky upozornili.

Podle mých očekávání bylo vysvědčení stejné, jako v pololetí (čtyři dvojky, jinak jedničky). Myslela jsem, že to mamka taky čekala, ale po mém příchodu domů se tvářila poněkud překvapeně.

„Tak co, jak to dopadlo?“ zeptala se s téměř dětinskou zvědavostí. Vypadalo to, jakoby si myslela, že jsem malá holka, která má o ten bílý úřední papír opravdu velký zájem. Skutečnost byla však taková, že mě to skoro v nejmenším nezajímalo, myslela jsem jen na to, jak bych mohla pomoct mamce.

„Jako vždycky.“ řekla jsem nepřítomně.

„Takže…?“ zeptala se zase mamka. Pořád to znělo hloupě a naivně.

„Čtyři dvojky.“ odvětila jsem.

„Ó, vážně?“ překvapeně vydechla mamka. „No, není to nejhorší, ale mohla by ses trošku zlepšit. Víš, já jsem taky neměla zrovna samé jedničky - “

„Mami, tys měla jedničky až do devítky!“ přerušila jsem ji.

„Ach – no – ano, ale já jsem to nemyslela doslova.“ snažila se z toho vykroutit. „Chci ti jen říct, že by zlepšení neškodilo.“ řekla mamka a nakonec prohlásila: „Ale není to špatné vysvědčení!“

Pokývla jsem na souhlas a odešla jsem nahoru zabalit si věci. Za pár hodin jsem měla jet k babičce (z  tátovi strany) do Orlických hor. Tam bylo víc lidí, se kterými bych chtěla trávit prázdniny a řešit svoje problémy, než tady v Praze. Například Barča – moje nejlepší kamarádka, praštěná holka, co má ty nejtrhlejší nápady ve vesmíru, jinak přezdívaná Sesi (tahle přezdívka vznikla, když jsme byly na táboře. Vedoucí si nikdy nemohla vzpomenout na její jméno a protože jí při pohledu na Barču napadalo jediné jméno – Sesi (kdo by se tak ve skutečnosti  mohl jmenovat?) – už jí to zůstalo. Po Barče je tu Nela – trochu namyšlená, ale jinak dobrá kamarádka. Pak následuje Magda – přezdívaná Maya. Trošku plachá, křehká dívenka. Další na seznamu je David – vzhledově docela ujde, i jinak je v pohodě, občas má sice poznámky, kterým my, smrtelníci, nemůžeme rozumět, ale to jsme se už naučili přecházet se zúčastněným úsměvem. No a poslední je náš – teda babičky pes – Flek. Samozřejmě jsem se taky těšila na babičku a všechny ostatní příbuzné, ale to je jasné.

Pomyšlení, že budu moct být s těmi všemi skoro celé dva měsíce se mi více něž zamlouvalo, akorát jsem měla strach o mamku. Bude skoro pořád v našem bytě sama, i když jí občas navštíví její mamka. Když už jsem věděla, že se dala na pití, měla jsem o ní hrozně velký strach. „Může to s ní být ještě horší?“ Ptala jsem se sama sebe. V tu chvíli jsem se přistihla, že bezmyšlenkovitě zamotávám jakýsi provázek, který se mi za neznámých okolností ocitl v rukách. „Ubohý provázek!“ vyprskla jsem smíchy a začala se svíjet v neovladatelných záchvatech smíchu.

Když jsme se uklidnila, zahodila jsem onen pro mě tak příšerně směšný provázek a začala jsem se věnovat hledání všech možných i nemožných věcí, které jsem považovala za nepostradatelné.

O hodinu později jsem se už loučila s mamkou na nádraží. Absolvovala jsem přednášku o slušném chování, opatrnosti a bůhví o čem ještě. Většinu té přednášky jsem ale myslela na mamčin problém. Chtěla jsem na to zapomenout, ale nešlo to, pořád se mi do myšlenek vkrádal ten sen. „Co s tím mám dělat?“ ptala jsem se sama sebe. „Mám jí to říct, že vím, že zase pije? Ne, to není dobrý nápad... Nebo si snad mám hrát na hloupou a prostě se jí na to zeptat? Ne, to taky ne, určitě by to zapřela. Komu to mám říct? Babičce, její matce? Nebo snad druhé babičce? Mám to vůbec někomu říkat? Mám si to nechat pro sebe? Ne, ne, musím jí nějak pomoct. Ale jak? Jak jí můžu pomoct, když sama o alkoholicích nic nevím?“ Hlavou jako by se mi prohánělo tornádo, které moje myšlenky ještě víc zamotávalo.

„Je ti to jasné?“ zaslechla jsem z dálky mamčin hlas.

„Jo, jo, jasně.“ řekla jsem poněkud hekticky. Mamka, která stála přede mnou si mě změřila přísným pohledem.

„Posloucháš mě vůbec?“ zeptala se ještě přísněji.

„To víš, že jo.“ ujistila jsem ji, i když to nebyla tak docela pravda. Najednou se ozvalo zapískání píšťalky a já jsem nastoupila do vlaku.

„Nezapomeň, co jsem ti teď řekla!“ zavolala na mě mamka.

„Neboj, to bych si nedovolila.“ pronesla jsem přehnaně. „Tak se měj!“

„Ahoj a pozdravuj babičku!“ řekla nakonec mamka a poodešla od rozjíždějícího se vlaku, u kterého se právě zaklaply dveře.

Vlak se rozjel. Šla jsem si sednout na svoje místo a zase jsem se ponořila do svých myšlenek. Nechtěla jsem myslet na ten sen, na mamčino pití a vůbec na všechny svoje problémy, kterých bylo nespočetně moc, ale nešlo to. Snažila jsem se to pustit z hlavy, ale ať jsem chtěla jakkoliv, pořád a znovu se mi tyhle špatné myšlenky vracely do mysli a utlačovaly všechno ostatní, co jsem v hlavě měla.

Najednou jsem se jakoby probrala ze snu. Všechno kolem mně vypadalo jinak. Krajina byla úplně jiná, venku bylo šero a ve vlaku bylo podstatně méně cestujících, než když jsme vyjížděli z Prahy. Překvapená jsem se podívala na hodiny na mobilu a – jasně, vždyť je skoro 5 hodin!

„Usnula jste slečno.“ podotkla starší, trochu legračně vypadající dáma, sedící vedle mně. Měla na sobě tyrkysově modré šaty, fialovou kabelku a na hlavě zeleno-růžový klobouk, z pod kterého byly vidět její téměř šedivé, kudrnaté vlasy.

„Opravdu? Aha, to vysvětluje tu změnu.“ řekla jsem, pořád ještě dost překvapená a dezorientovaná.

„Ano, ale nic si z toho nedělejte!“ řekla dáma rozjařeně. „Mě se to stává pořád! Někdy prostě usnu a vzbudím se až když mě někdo nebo něco vzbudí. Dokonce jsem i párkrát přejela a vzbudila se až na konečné!“

„Vážně?“ prohodila jsem řečnicky a udiveně jsem se usmála. „Mě se to moc nestává, vlastně se mi to stalo po prvé. Já – totiž skoro vlakem nejezdím, většinou jezdím s matkou autem.“ vysvětlila jsem.

„To je také v pořádku! Já osobně si myslím, že auto je pohodlnější a bezpečnější, než vlaky nebo autobusy, problém j v tom, že já jsem svoje auto nabourala – ó – co to povídám, já jsem ho nenabourala! Představte si, jela jsem si takhle v klídku po padesátkou dálnici a najednou se v levém pruhu přiřítí nějaký naleštěný sporťák a hodí mi tam myš! Ach, pardon, rozumíte, ne myš jako zvíře, ale myš, jako že mě předjel asi dvacet centimetrů přede mnou! Samozřejmě, že jsem se lekla a strhla volant doprava, no a narazila do svodidel. Štěstí, že se mi nic nestalo, ale ten darebák klidně ujel, jakoby nic! A ostatní auta totéž nebo si toho snad ani nevšimli, musela jsem sama zavolat policii!“ Dáma vydechla a pak dodala:

„Takže je moje autíčko v opravě a já musím jezdit vlakem nebo autobusem.“

„Hm, to je smůla, že?“ zeptala jsem se zdvořile.

„Nebývalá, slečinko, nebývalá smůla!“ opravila mě.

V tu chvíli jsem se podívala ven a zjistila, že už jsem na zastávce, kde bych měla vystoupit. Vlak zastavil a já jsem se zvedla ze sedadla.

„Ó, vy tady také vystupujete?“ zeptala se udiveně dáma.

„Ehm – ano.“ odpověděla jsem.

„Kam máte namířeno?“ zeptala se zase, když jsme vystoupily z vlaku.

„Do Říček.“

„Vážně? Tak to jsme kousek od sebe!“ řekla dáma.

Pak už jsem naštěstí postřehla babičku, která na mě čekala v autě, a tak jsem se s tou dámou z vlaku rozloučila a utíkala jsem k autu.

Nasedla jsem, babička nastartovala a se zvukem závodního auta se rozjela.

„Tak co Ivčo, jak ses měla?“ zeptala se s úsměvem.

„Celkem dobře.“ odvětila jsem s úsměvem.

„Co mamka?“

Tahle otázka mě překvapila, i když neoprávněně. Babička se vždycky ptala na mamku, měly se navzájem rády, ačkoli to tak většinou mezi snachou a tchyní nebývá. Zdánlivě klidně jsem odpověděla:

„V pohodě.“

Moje maskování ale babičku nepřesvědčilo.

„Vážně?“ zeptala se podezíravě. Měla jsem štěstí, že řídila a nemohla se na mě dívat, protože by mě jinak zkoumala pohledem jako pod mikroskopem.

„No – é – vlastně – nevím, asi ne.“ odpověděla jsem sklesle.

„Takže? Co se stalo?“ vyptávala se dál. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že bych jí to měla říct, něco uvnitř mě mně k tomu nutilo.

„No – “ začala jsem. „Já – myslím, že – že začala - “

„Pít.“ dořekla za mě babička.

Pokývla jsem na souhlas.

„Víš to jistě?“ zeptala se zase. Řekla jsem jí všechno o té skleničce, snu a o jejím podivném chování.

Babička pak něco zamumlala a vystoupila z auta, protože už jsme stály před garáží.

Na chvilku jsem se zamyslela. „Udělá něco? Pomůže nějak mamce překonat ten problém? Nebo neudělá nic? Ne, to ne, určitě nebude jen tak sedět se založenýma rukama, na to má moc dobré srdce.“ Moji mysl zase zaplavovala nekonečná řada myšlenek.

Zbytek dne jsme s babičkou strávily rozebíráním různých témat u televize, bohužel, ani tématu škola jsem se nevyhnula (bože, jak je tohle téma oblíbené!).